Části městyse

ČÁSTI MĚSTYSE BOROTÍN

Osady

Boratkov (575 m n. m.) 

První zpráva o osadě je z roku 1474, kdy se uvádí Poradkov. Vznik dnešního jména zřejmě ovlivnila blízkost Borotína, ale v nářečí se dosud zachovaly tvary Poratkov či Paratkov. V roce 1545 se osada uvádí jako majetek Prokopa Hýlovce z Polokovic. Pak tvořila součást uhřického panství, které v r. 1590 koupil od Jindřicha Vrchotického z Loutkova rytíř Měsíček z Výškova. Roku 1616 patřila víska rytíři Bedřichovi z Bělé, který byl popraven r. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. V r. 1618 koupil uhřické panství i s Boratkovem Petr Pavel Houzlauer z Hozlau, kterému je roku 1623 zabavila královská komora za účast ve stavovském odboji. Pak se o Boratkovu na dlouhou dobu mlčí a je uváděn až v josefovském katastru roku 1785 jako součást prčického panství. Osada tvořila součást bývalé obce Libenice a spolu s ní v roce 1975 splynula s Borotínem.

Hatov (623 m n. m.) 

Jméno osady původně znamenalo Hatův dvůr. Písemně se poprvé uvádí roku 1381, kdy se připomíná Bohun z Hatova. Do roku 1404 patřila víska Prokopovi z Ústí, poté snad Přibíkovi ze Lhoty (Kamenné). V roce 1550 se připomíná Vavřinec z Hatova. Kolem roku 1590 již Hatov příslušel k uhřickému panství a sdílel osudy Libenic. V roce 1654 byl pod jménem Hattov veden v berní rule jako součást uhřického panství Jana Jiřího Radeckého. Hatov tvořil součást bývalé obce Libenice, s níž byl v roce 1975 připojen k Borotínu.

Chomoutova Lhota (545 m n. m.) 

Poprvé se uvádí v zakládající listině borotínské fary z roku 1386 jako Bartošova Lhota. Jméno Samota Chomoutova se objevuje roku 1421. V 16. století se pro osadu používalo jména Němcova Lhota, kolem roku 1620 byla dokonce na čas samostatným panstvíčkem Markéty Ostromířské. V letech 1654 a 1671 se ves uvádí jako Lhota Koubova. Tvořila součást obce Pikov, se kterou v roce 1960 splynula s Borotínem.

Kamenná Lhota (590 m n. m.)

Poprvé se připomíná v zakládací listině borotínské fary z roku 1386. Později se stala majetkem místního vladyckého rodu Přibíků ze Lhoty, podle něhož se pro osadu užívalo i jména Přibíkova Lhota. Kolem roku 1530 získali vesnici Malovcové, kteří ji na čas připojili ke svému borotínskému panství. Od počátku 17. století pak Kamenná Lhota tvořila samostatné panství, které neobvykle často střídalo majitele. Koncem 18. století zde byl vystaven rokokový zámeček. K panství příslušely dva dvory v Kamenné Lhotě, dva dvory ve Smrkově, rybník Přibík a polesí. Dlouholetou tradici měl zdejší pivovar, v němž se pivo vařilo ještě kolem roku 1880 (vyhořel 1912). Na počátku našeho století pobýval v zámečku několikrát hudební skladatel Oskar Nedbal, který zde komponoval svou proslulou operetu Polská krev. Ve třicátých letech byl v zámečku zřízen penzion (v zimě roku 1940 v něm pobývali čeští spisovatelé Vladislav Vančura a Karel Nový).

Kostelec, Nový Kostelec (584 resp. 542 m n. m.)

První písemná zmínka o Kostelci pochází z roku 1352, ale zdejší kostel je nepochybně mnohem starší – dokazuje to i jeho architektura, přechodný stavební typ mezi románským a gotickým slohem. Kostelec tvořil součást borotínského panství pánů z Landštejna, později Malovců a počátkem 17. století se dostal do rukou rodu Ostromířských z Rokytníka. V roce 1620 vypálilo císařské vojsko zdejší tvrz i dvůr s pivovarem. Zpustlé panstvíčko přikoupila ke svému jistebnickému panství v roce 1623 Polyxena z Lobkovic. Pod kostelem, který vévodí celému kraji, vznikla po třicetileté válce nová vesnice, dnešní Nový Kostelec. O kosteleckém kostele se vypráví celá řada pověstí a legend, například se traduje, že z kostela vede tajná chodba do borotínského hradu a podobně.

Libenice (640 m n. m.)

Jméno osady pochází z tvaru Luběnici, tedy „lidé Luběnovi“(v nářečí se dodnes zachoval tvar Liběnice). Je to velmi stará vesnice, i když se poprvé písemně připomíná až v roce 1436 a to jako majetek paní Běty z Libenic a později jejího manžela Petra ze Šebířova. V roce 1545 získal vesnici (podobně jako řadu dalších v okolí) bohatý táborský měšťan Prokop Hýlovec z Polkovic, po něm ji drželi Dvořečtí z Olbramovic a od roku 1577 Jindřich Vrchotický z Loutkova, který si zde vystavěl tvrz. Roku 1590 koupil Libenice s uhřickým panstvím rytíř Rudolf Měsíček z Výškova, roku 1616 je získal rytíř Bedřich z Bílé a o dva roky později Petr Pavel Hozlauer z Hozlau. Osud dvou posledně jmenovaných byl tragický – Bedřich z Bílé byl popraven v roce 1621 mezi 27 představiteli českého stavovského odboje na Staroměstském náměstí v Praze. Petr Pavel Hozlauer z Hozlau byl v roce 1620 uvězněn v obleženém Táboře pro podezření, že straní císařským a ve vězení zemřel. Přesto bylo jeho panství posmrtně zabaveno císařskou komorou a vdově Hozlauerové trvalo sedm let, než ho získala zpět. V roce 1726 byly Libenice přikoupeny k prčickému panství. Před první světovou válkou zde byla vystavěna dvoutřídní škola (expozitura školy v nedaleké Střezimíři). Libenice byly až do roku 1975 samostatnou obcí s osadami Boratkov, Hatov, Předbojov a Sychrov, dnes jsou součástí obce Borotín.

Pejšova Lhota (580 m n. m.)

Poprvé se připomíná v roce 1386 v zakládací listině borotínské fary jako Kachlíkova Lhota. Osada vystřídala ve své historii celou řadu názvů – 1541 Kahlíkova Lhota, 1542 Kubcova Lhota, 1623 Michálkova Lhota, 1654 Michalova Lhota, Večenáškova Lhota, 1677 Pejšova Lhota. Rody Pejšů a Šmejkalů jsou zde usazeny od konce třicetileté války. V rocen 1920 zde bylo nalezeno několik nádob se zlatými a stříbrnými mincemi. Dá se usuzovat, že ves, kterou roku 1620 vypálilo císařské vojsko, na čas zanikla a teprve po válce byla obnovena. Z Pejšovy Lhoty také pochází jediný existující důkaz pravěkého osídlení okolí Borotína – část neolitické břidlicové sekerky, kterou do táborského muzea odevzdal v roce 1929 Rudolf Pejša.

Pikov (612 m n. m.)

Poprvé se písemně připomíná v roce 1291 a poté 1306 (tedy ještě dříve než Borotín). Ves příslušela k hradu Skalice, který stával mezi Sepekovem a Hodušínem a roku 1260 patřil Budivojovi ze Skalice. Po něm drželi panství jeho synové, z nichž první byl Záviš z Falkenštejna (manžel Kunhuty, vdovy po králi Přemyslu Otakarovi II.). Po Závišově popravě náležel Pikov v letech 1291 – 1307 pražským biskupům, kteří ho prodali Rožmberkům. Jméno obce původně označovalo Pikův (Pichův) dvůr. V 15. století tvořila ves součást borotínského panství Malovců, v letech 1537 – 1547 byla „zástavnou“ vesnicí panství táborského. Za účasti v prvním protihabsburském odboji bylo panství i s Pikovem Táboru odebráno. V roce 1552 koupil Pikov od Viléma Barše z Kamenice Prokop Hýlovec z Polkovic, poté se obec znovu dostala do rukou Malovců. V pobělohorských konfiskacích byl Pikov konfiskován Vilému staršímu Malovcovi z Malovic za jeho účast ve stavovském odboji. V roce 1623 koupila ves paní Polyxena z Lobkovic a Pikov se stal součástí jistebnického panství. V minulosti býval Pikov samostatnou obcí, s Borotínem byl spojen až od roku 1960.

Předbojov (622 m n. m.)

   Jméno osady původně znamenalo Předbojův dvůr (slovo předboj označovalo ve staročeštině loupež). Poprvé se připomíná v roce 1545 jako majetek Prokopa Hýlovce z Polkovic. V polovině 19. století stával poblíž Předbojova větrný mlýn. I tato maličká osada (jen dva domy) se může pochlubit slavným rodákem, jímž byl italský legionář František Jarolímek. Předbojov sdílel po celou dobu své existence osudy Libenic, se kterými byl rovněž v roce 1975 připojen k Borotínu.

Sychrov (599 m n.m.)

Původně Sychrův dvůr je poprvé písemně uváděn až v roce 1659. Osada, která byla proslulá svou hospodou (již zaniklou), vždy sdílela osudy sousedního Boratkova. Součástí obce Borotín je od roku 1975.

 

Zaniklé osady

Borotínek

Osada, z níž zbylo již jen jedno stavení (v těsném sousedství Dolního  Smrkova - Palouků), bývala v minulosti svobodnickým dvorem. Poporvé se písemně připomíná v roce 1577 s držitelem Václavem Pancou. V roce 1620 je zde uváděn Václav Vesecký a roku 1624 svobodnice Estera Mazeřická. Dvůr časem zanikl a jméno Borotínek se přeneslo na nedaleký rybník.

Býšov  

Zaniklá osada jihozápadně od Pikova, staré sídlo vladyckého rudu Býšovců z Býšova (Bejšovců z Bejšova), které se připomíná již v roce 1396. Ves byla vypálena během třicetileté války a již nebyla obnovena. Na jejím místě pak po dlouhou dobu stávala  dnesk již neexistující panská myslivna.

Leština

Tvrziště, víska se dvěma dvory, místo kudy táhli žoldnéři španělského generála Marradase, vypleněné v roce 1621.